Za volantem se bojím, že…

„Jsem divná, protože se bojím řídit“

Váš mozek se soustředí na to, čím ho zaúkolujete. Bude pro vás vyhledávat důkazy, že to o čem přemýšlíte, je pravda. Takže když začnete přemýšlet o tom, že všichni ostatní přece normálně řídí a vy ne, začnete si kolem sebe více všímat těch, kteří řídí běžně. A najednou budete mít pocit, že takových lidí je strašně moc. Reálně je jich pořád stejně, jen váš mozek je teď aktivně vyhledává, aby vám potvrdil vaši teorii.

Navíc možná sledujete, jak běžná činnost to pro ostatní je. Sednou a jedou. Naloží děti do auta a odvezou je kamkoliv je potřeba. Zatímco vy musíte pokaždé zařizovat, kdo ty děti odveze tentokrát, kdo má čas je odvézt, a nebo jak dlouho tam jede MHD a kde budete čekat na mrazu. A sníte o tom, že byste taky jen tak sedli a jeli.

Získáváte pocit, že většina lidí řídí. A vy mezi tu většinu nepatříte. Připadáte si divní. Protože přece „řídit dneska umí každej“, tak s váma musí být něco evidentně špatně.

Teda to se vám snaží namluvit váš mozek, to není realita. Pokud jste ho zaúkolovali potvrzováním myšlenky „ostatní to umí a já ne“, pak se snaží vás o tom přesvědčit.

„Nikdy nezvládnu řídit úplně sám“

Pokud neřídíte zatím vůbec nebo jen s někým vedle sebe, zdá se jako naprostý sci-fi, že byste někdy řídili úplně sami. „Sednu do auta a jedu… dojedu hodinu po dálnici za rodinu jako by nic… tak to ani náhodou! To se mě nikdy nestane.“

Natož abyste do toho stejnýho auta naložili svoje vlastní děti. Cítíte velkou zodpovědnost nejenom za sebe a za to, že svým autem ublížíte někomu cizímu. Ale ještě navíc za svoje vlastní děti. A co teprve když vám dojde, že ten někdo jiný může mít v autě děti a kvůli vám se něco stane!

Nebo sice sem tam řídíte, ale vždycky jenom se spolujezdci. Protože chcete mít s sebou ty „druhé oči“, které vás budou hlídat až něco přehlídnete. Všichni přece řídí mnohem líp než vy, tak vás zachrání, až něco nebudete vědět. Jenže tím jste odkázaní na ostatní, na to kdy budou mít čas, do kdy se jim bude chtít vám v řízení pomáhat a než vám začne být „blbý je pořád obtěžovat“.

„Od autoškoly jsem všechno zapomněla“

Autoškolou jste prošli třeba před 15 lety. A máte pocit, že jste od té doby všechno zapomněli. Jak se ovládá auto, svůj odhad velikosti auta, jak sledovat značky, kdo má kde přednost a proč…

Zároveň od té doby určitě přibylo dalších tisíc nových značek. Což je vlastně jedno, protože vy ty značky stejně přehlídnete, že? Nebo teda takový můžete mít pocit.

Co ale rozhodně dává smysl je, že pokud něco neděláte 15 let, pak si to nejspíš nebudete dobře pamatovat. Třeba pokud jste se na střední škole učili německy a od té doby německy nepromluvili, těžko vyšvihnete na potkání bezchybné německé souvětí o třech větách.

„Když jsem se nenaučil řídit v 18 letech, teď už je pozdě“

Možná si zoufáte, že už je „pozdě“ se něco učit… že když jste se to nenaučili tenkrát v 18, tak teď to nepůjde už vůbec. Přece jste se tenkrát ničeho nebáli, život byl snazší a měli jste na všechno víc energie. Měli jste se to tenkrát naučit pořádně a dneska byste to uměli – jako všichni ostatní – a brali to jako naprosto běžnou věc.

Teď jste starší, cítíte zodpovědnost za sebe i ostatní, máte obavy, že někomu ublížíte a běžný život znamená milion dalších starostí než jenom řízení auta.

Není „pozdě“, jen začínáte z jiné startovní čáry. Ale začínáte z té dospělejší, opatrnější a zodpovědnější „čáry“. To je mnohem lepší než v 18, kdy člověk přirozeně tolik nevnímá riziko, zodpovědnost nebo důsledky svých případných chyb. A je to mnohem lepší pro vás i pro všechny ostatní kolem vás.

A co teď s tím?