Podcast – Vysoká citlivost za volantem
18. 10. 2024
SÁRA: Pokud máte často v autě pocit, že jste přetížení, je toho na vás moc, kolem vás je moc aut a moc hluku nebo hodně světla, a nebo že jsou všichni ostatní na vás nějak moc kritičtí a vy se prostě jenom potřebujete zastavit a na chvíli si to všechno v klidu rozmyslet, tak tenhle díl bude pro vás.
PETR: Protože dneska si budeme povídat o vysoké citlivosti, a to hlavně za volantem. Sáro, co je to ta vysoká citlivost?
SÁRA: Vysoká citlivost je osobnostní charakteristika. Je to v podstatě vlastnost jako každá jiná. Třeba extraverze nebo introverze. Každý tu vlastnost v nějakém míře máme, ale jsou tací, kteří ji mají víc. Je to přibližně tak 20 % populace. Takové lidi nazýváme vysoce citliví.
Vysoká citlivost úplně typicky znamená, že takoví lidé jsou hodně citliví na to, co se děje třeba venku. Na množství lidí, hodně světla, příliš zvuku, výrazné vůně a tak dále. Jsou taky hodně citliví na to, co se děje v jejich vnitřním světě nebo co cítí v těle, třeba bolest, horko, chlad. Jsou hodně citliví na vlastní emoce, ale i na emoce ostatních lidí.
Co je hodně typické je, že vysoce citliví si rádi věcí rozmýšlejí. Protože vnímají hodně věcí zvnějšku a potřebují si to potom nějak zpracovat. Většinou to zpracovávají hodně hluboce a potřebují se tak nějak zastavit a v klidu si to všechno analyticky rozmyslet. Nejsou to tím pádem lidé, kteří jsou impulzivní a do všeho jdou hrozně po hlavě.
To je takové obecné psychologické okénko a mě by teď zajímalo, Petře, jestli ty se ve své službě potkáváš s vysoce citlivými klienty a jak je poznáš?
PETR: Mám pocit, že vysoce citlivých je možná většina z mých klientek a klientů.
Rozhodně to nejzásadnější, podle čeho je poznávám, je to přetížení, kdy člověk má pocit, že je toho strašně moc. Má dojem, že to vůbec nestíhá a že velmi brzo udělá nějakou chybu nebo někde zazmatkuje.
Dalším výrazným znakem je, když takoví klienti mají obavu, aby neobtěžovali ostatní. Hlavně tím, že by něco neuměli, někdo to zjistil a něco si o nich myslel. Taky mívají dojem, že nesmí udělat jakoukoliv chybu. Musí udělat všechno perfektně, aby to právě někdo nezjistil a něco si o nich nemyslel. A s tím mi přijde, že se pojí spousta scénářů “co když” se něco stane, “co když tohle” a co udělám “až se stane tamto”.
A nebo když už něco zvládnou, tak si to ještě jakoby sami sobě rozporují. “No ale teď tam nikdo nebyl, tak jsem to zvládnul, ale co když příště něco bude jinak a já to nezvládnu?!”
SÁRA: To vlastně hezky popisuješ to, co říkají taky výzkumy o vysoké citlivosti. Ti, co jsou vysoce citliví, tak pokud třeba nejsou v prostředí, které je podporující, a nebo se s tím nenaučili pracovat a nikdo jim s tím nepomohl, tak často mají úzkost z toho, co se děje, co se může stát a co si ostatní myslí.
Hodně všechno promýšlejí, třeba šestkrát si něco zkusí rozmyslet, aby zjistili, jestli je to teda opravdu dobré rozhodnutí. Zároveň mohou cítit tlak na výkon a na to, aby všechno bylo perfektní. Třeba že nemůžou udělat chybu, musí udělat všechno hned a napoprvé a takhle prostě pořád dokola. To je vlastně docela častý problém vysoce citlivých lidí. A je zajímavé a dává to smysl, že se to projevuje přesně takhle za volantem.
PETR: Přijde mi důležitý říct, že pokud jsem vysoce citlivý člověk, není se mnou nic špatně. Není to něco, co bych měl nějak opravovat nebo vypnout. Ale je asi důležité se s tím naučit pracovat, aby mě to nezahlcovalo, neomezovalo a nepřivádělo mě to do nebezpečí.
SÁRA: S tím úplně souhlasím. Vysoká citlivost není něco, co je špatně, co se diagnostikuje nebo něco, co bychom měli chtít diagnostikovat. Je to vlastnost jako každá jiná a stejně jako všechny ostatní vlastnosti má nějaké výzvy, nějaké stránky, které jsou náročné.
Už jsme zmínili třeba tu úzkost a podobně, ale zároveň má vysoká citlivost velké množství benefitů. Ty je skvělé odhalit, naučit se s nimi pracovat a zjistit, jak je využít pro sebe. Třeba právě to, že vysoce citliví lidé mají velký smysl pro detail a pro hodně komplexní úkoly. Dělají často velmi dobrá rozhodnutí. Trvá jim to možná déle, je to náročné, ale ta rozhodnutí se potom ukazují jako velmi dobrá. Dobře se také naladí na ostatní, jsou hodně kreativní, otevření, je tam toho strašně moc.
Tak mě k tomu zajímá, Petře, jak ty vnímáš benefity té vysoké citlivosti za volantem?
PETR: Mně přijde skvělé, když je někdo vysoce citlivý a má to pod kontrolou. Protože takový člověk, jak já pozoruju, předvídá mnohem víc než ostatní, protože vnímá spoustu věcí, které možná ostatní taky vnímají…
SÁRA: … ale nerozmýšlejí se nad nimi tak moc.
PETR: Přesně. Zároveň jim záleží nejenom na sobě, ale často víc i na ostatních, aby nikomu nic nezpůsobili a všichni byli v bezpečí. Navíc ta snaha o perfektní výkon a bezchybnost, to z nich v tom správném nastavení dělá “perfektní” řidiče.
SÁRA: Perfektní v uvozovkách, protože jsme se bavili o tom, že perfektní řidiči vlastně neexistují...
PETR: Perfektní ve smyslu, že se snaží udělat maximum pro to, aby sám a všichni ostatní zůstali v bezpečí, a to je vždycky super. Takže si myslím, že kdyby většina lidí za volantem měla vlastnosti vysoce citlivých lidí a měli by je pod kontrolou, tak by to bylo krásný. A ten provoz by byl mnohem bezpečnější a byl by plný empatie a klidu.
SÁRA: To zní hrozně idylicky. To jak nás bude citlivost ovlivňovat a to, jestli nám bude k užitku nebo spíš třeba ke škodě, tak to je jen otázka toho, jak my se s tím naučíme pracovat a co s tím my sami uděláme.
Což nás přivádí k tomu, že pokud jste vysoce citlivý nebo pokud to, o čem mluvíme, je vám nějak blízké a taky se vám to stává, tak co s tím můžete dělat? Jaké jsou tipy nebo triky, které jsi nasbíral, Petře?
PETR: Asi to první, co mě napadá, je vůbec si to přiznat a říct si, že je to v pohodě. Není se mnou nic špatně, jenom se s tím chci naučit pracovat.
SÁRA: Tady chci udělat takovou vsuvku. A sice, že jak já, tak Petr se oba považujeme za vysoce citlivé a není to vždycky jednoduchý. Ale mně to třeba pomohlo o sobě mnoho zjistit a naučila jsem se díky tomu se sebou mnohem líp pracovat. Přijde mi, že to umím mnohem lépe využít. Takže chci tady podpořit i případné citlivé posluchače, že to není jenom že my říkáme, že to je v pořádku a že je to hrozně krásný, ale že jsme si tím taky sami prošli.
PETR: A že tady jenom neříkáme, že jsou to “ty citlivky”.
SÁRA: Jo! My jsme ty citlivky!
PETR: To další, co mi přijde důležité, je rozebrat jednu věc po druhé, která se mi děje nebo kterou cítím.
SÁRA: Já si to představuju tak, že když třeba vím, že jsem citlivá na nějaké situace, tak už to o sobě vím a potom mám vlastně dvě možnosti.
Můžu se buď snažit těm situacím vyhnout a vlastně se do nich nedostávat. Tedy nedostávat se do situací, které mě přetěžují, které jsou pro mě fakt náročné, protože vím, že to nezvládám tak dobře. A nebo ta druhá věc, když už vím, že se do těch situací chci dostat nebo musím dostat nebo že se to tak prostě děje, tak se můžu naučit jak zmírnit to, aby to pro mě nebylo tak náročné.
A myslím si, že to je vlastně to, co často ty říkáš, Petře, že je důležité dělat ty věci po kouskách. To mi přijde, že je ta nejlepší prevence, aby mě ty věci úplně odrovnaly a já pak nebyla schopná udělat žádné rozhodnutí. Prostě si ty věci rozkouskovat. Nejít rovnou do toho, co je pro mě nejvíc náročné a kde je největší chaos, ale postupovat pomalinku.
PETR: Přesně, protože pokud vezmu třeba to nejzásadnější, jako je to přehlcení, tak záleží, co mě přehlcuje, ale většinou je to právě množství těch okolností nebo těch prvků kolem mě, jako jsou značky, lidé a podobně. Takže to úplně nejzákladnější mi přijde, že pokud mě něco přehlcuje, nejspíš na to mám málo času to zpracovat.
To, že na to mám málo času v autě znamená, že buď jedu moc rychle, anebo se vyskytuji v prostředí, které je na mě zatím příliš náročné. Případně jsou tam nějaké jiné okolnosti, které mi to vlastně dělají těžší. To znamená spolujezdci, kteří mi něco radí…
SÁRA: Hraje rádio…
PETR: Přesně, prší, sněží ale já stejně jedu a tak. Takže to, co se s tím dá dělat, je vzít jednu část po druhé a zjistit, jak bych ji mohl upravit, aby pro mě byla zvládnutelná.
SÁRA: Což třeba v praxi může vypadat tak, že pokud mě přetěžují spolujezdci, tak nebudu jezdit ze začátku s někým, s kým je to těžší. Nebudu si ze začátku pouštět rádio, protože je to něco dalšího, co musím zpracovat a to, když jsem na nějaký křižovatce zaseklá, tak to je fakt to poslední, co potřebuju poslouchat.
PETR: To další, co se dá udělat, je zjistit, jestli se moje černé scénáře, nebo ty “co když” scénáře, naplňují nebo ne. Protože velmi často s klienty zjišťuju, že jejich scénáře, které jsme samozřejmě probrali a vymysleli na ně případná řešení, tak se vlastně vůbec nenaplňují a vůbec se to k nim ani neblíží.
SÁRA: Já jsem třeba měla takovou obavu, že jakmile prostě vyjedu, tak hned někoho odřu. Že se to prostě stane. Že nad tím nemám takovou kontrolu. Nebo že na tom místě, který jsem hrozně neměla ráda, že tam určitě prostě někdo pojede a bude to hrozný. A byla jsem o tom úplně přesvědčena a vlastně to byla nějaká snaha mojí hlavy mě připravit na to, co se může dít, abych byla co nejvíc připravena a abych to udělala co nejlíp. Protože jsem věděla, že na všechno potřebuji strašně moc času a všechno mi to strašně dlouho trvá.
Pak jsem ale strašně přetížena, mám pocit, že už bych měla jet a že už bych to měla vědět a úplně se z toho vypnu. Ale tyhle ty věci se mi vlastně nikdy nepotvrzovaly. Byla to snaha se připravit na něco, co ale nikdy nenastalo. A pořád to přemýšlení nad tím, že by se to mohlo stát, bylo to, co mi vlastně bralo tu drahocennou kapacitu. Tu, kterou jsem potom nemohla využít na nějaký důležitější nebo praktičnější věci, které se opravdu děly.
PETR: Mám pocit, že ty nejvíc zahlcující představy jsou ty nejvíc obecný. Mně se často děje takováhle situace:
Klient: Já se bojím, že nabourám.
Já: A jak by to vypadalo?
Klient: No prostě nabourám někoho.
A snažíme se vlastně dobrat úplně tomu nejkonkrétnějšímu scénáři.
A tak se ptám: Jak to bude vypadat? Teď se rozjedeme, vy najedete na chodník a tamhle najedete do toho plotu?
Klient: No to ne, ale že prostě někde nabourám.
Já: Dobře, tak jak by to probíhalo?
Ale často vlastně ten člověk není schopen vymyslet nějaký konkrétní scénář. Jenže ta hlava ho drží v tom “no co když nabouráš, co když nabouráš, nesmíš nikam jet!”
SÁRA: To je přesně ten případ, kdy ten projev té vysoké citlivosti, to že nad vším hodně přemýšlím a hledám rizika a jak to udělat nejlíp, mi neslouží úplně dobře. A kdy se s tím potřebuju naučit pracovat. Někde jinde to třeba může být fakt super mít připravený všechny scénáře, a vědět “co budu dělat když …”. Ale tady přesně je to moment, kdy mi to úplně neslouží a kdy je dobrý s tím něco dělat.
PETR: Ale přesně jak říkáš, na některých menších a konkrétních situacích může někomu pomoct mít připravený vícero řešení. Třeba “co když se dostanu do křižovatky a tam mi to chcípne?” Ok, tak co udělám? Tak zastavím, rozhlédnu se, jestli mi hrozí nějaké akutní nebezpečí, což většinou ne. Co udělám dál? Nastartuju, budu se soustředit, nebudu se stresovat, nebudu se snažit udělat nic rychle, ani nikam zmizet a v klidu zjistím, kam bezpečně odjedu.
SÁRA: To si myslím, že je hrozně důležité, to co teď zmiňuješ. Že tím, že jsme vysoce citliví, opravdu zpracováváme věci více do podrobností a do hloubky, tak často potřebujeme více času a více energie. Takže čím víc na sebe budeme tlačit, aby to bylo hlavně rychle hotové a samozřejmě perfektně, tím si ubíráme tu kapacitu, kterou na to fakt potřebujeme. Často to prostě jinak nejde.
Takže si jenom říct “jo, tohle se mi děje, já potřebuji více času a netlačit na sebe”, je to, co uvolní tu kapacitu. A reálně si myslím, že potom se mi daří situace vyřešit rychleji, když na sebe netlačím, aby to bylo rychle. Narozdíl od toho, kdy na sebe hrozně tlačím a přetěžuji se, a pak už to jde všechno jenom z kopce.
PETR: Zároveň mi přijde důležité říct, že to, že teď potřebuji více času neznamená, že je to finální stav.
To, že na začátku potřebuji více času neznamená, že za měsíc tréninku nebudu potřebovat polovinu toho času, a nebo možná ještě méně.
SÁRA: Často se to přetížení děje v situacích, které jsou nové nebo kde je hodně věcí ke zpracování. Ale tím, že tu činnost, jako je řízení auta zautomatizujeme, tak nám to potom zabírá mnohem méně kapacity. To znamená, že ten nárok na to, co všechno musíme zpracovat, je pak mnohem nižší. Protože ta hlava už nějak podvědomě ví “jasně tahle značka znamená něco, tady ta křižovatka je mi srozumitelná.” Ale v momentě, kdy musíme zpracovat každou informaci, kterou dostaneme a dělat každé malé rozhodnutí, protože je to fakt nové a potřebujeme se fakt soustředit, tak to je to náročné. A s časem to bývá lepší. Takže pokud se cítíte hodně, hodně přetížení, tak se nebojte, je to něco, s čím se dá něco dělat a co ideálně s časem je čím dál tím lepší.
PETR: Jenom teda mi přijde důležité zmínit, že časem to bude lepší v tom případě, kdy budu dělat ty správné věci.
To nás ještě přivádí k jednomu bodu, který jsme zapomněli, a to jsou spolujezdci. Jakožto jedna z dalších okolností, které můžeme ovlivnit a které mohou být to jediné, co nás přehlcuje. Je důležité zjistit, jestli náhodou náš problém s řízením není v našem spolujezdci. Protože někdo může, byť třeba nevědomě a v dobrém úmyslu, toho řidiče nebo řidičku přehlcovat. Ať už všemožnými informacemi o autě, svým vlastním strachem, nějakými instrukcemi nebo radami o řízení.
SÁRA: To je mimochodem taky důležité zmínit. Myslím že jsem to říkala na začátku. A sice že vysoce citliví jsou taky citliví hodně na emoce a projevy ostatních lidí. Ukazuje se ve výzkumech, že mozek vysoce citlivých v různých ohledech funguje trošičku jinak než u ostatních lidí. A v tomhle konkrétním případě se ukazuje, že silněji zpracovává emoce ostatních lidí oproti mozku lidí, kteří nejsou tak vysoce citliví. Co to v praxi znamená je, že vysoce citliví opravdu silněji vnímají a prožívají emoce ostatních.
To znamená, že když třeba máme spolujezdce, který si tak nějak odfrkává nebo je na něm prostě vidět, že se mu něco nelíbí, tak vysoce citliví mají tendence si všimnout i takových malých výrazů, jemných projevů a hodně je prožívat.
Výzkum taky ukazuje, že vysoce citliví jsou hodně citliví na kritiku. Zvlášť pokud s tou vlastností neumí třeba ještě tolik pracovat. Myslím si že citlivost na kritiku je poměrně běžná, speciálně pokud ta kritika není dobře podána. Takže je úplně v pořádku cítit se nějak přehlcen nebo přehlcená z našeho spolujezdce a je tedy v pořádku si říct, že s někým jezdit nechceme.
A myslím si, že to je něco, co tady rozebíráme hrozně často, že se občas někdo cítí blbě, že třeba s manželem nebo s kamarádkou to ježdění prostě nejde dobře a přitom nám chtějí pomoct.
Ten dobrý úmysl je fajn, ale možná i když nám opravdu chtějí pomoct, tak to neumějí udělat tak, jak to my potřebujeme.
PETR: Což neznamená, že to nemusí nikdy fungovat. Může to fungovat. Ale za předpokladu, že si ti dva řeknou, co kdo potřebuje a jak si to nastaví. A může to zafungovat. Ale nemusí.
SÁRA: Takže třeba si říct takový to “Pokud to co mi chceš říct, zrovna není něco, co nás ohrožuje nebo něco, co je teď jako fakt důležitý, tak na mě nemluv. Protože já toho víc nezvládám. Nepotřebuji slyšet, že je před náma třeba kanál, který se dá úplně v pohodě přejet nebo že je tady vedle cukrárna, kam si potom můžeme zajít. Prostě toho mám teď moc a říkej mi jenom ty důležitý věci.”
My to teď s Petrem potřebujeme nějak uzavřít tenhle díl a máme pocit, že jsme řekli všechno a úplně nás teď nenapadá, čím bychom to mohli tak jako doťuknout a uzavřít. Tak jsme se dohodli, že zkusíme každý za sebe říct to, co nám k tomu tématu citlivosti za volantem připadá nejdůležitější. Tak já to hodím nejdřív na Petra.
Tak Petře, co ti přijde jako to nejdůležitější, co jsme se tady snažili vlastně říct? Kdyby si člověk nezapamatoval nic jinýho, tak co je to nejvíc důležité, co chceš, aby padlo o citlivosti za volantem?
PETR: Není s váma nic špatně. To, že vaše vyježdění se nefunguje, neznamená, že vy jste špatně, ale možná, že jenom ty okolnosti jsou jinak, než byste potřebovali. A má to řešení. Vždycky to má nějaký řešení. Takže pokud máte pocit, že jste zkusili všechno a nikdy nic nefungovalo, s nikým to nefungovalo, nikde to nefungovalo, vždycky to má nějaký řešení. Nebojte.
SÁRA: To je asi podobné tomu, co bych chtěla říct já. Já hodně často mluvím o nějaké laskavosti k sobě. To jak jsi říkal, že ta citlivost není nic špatného. Má to naopak velký množství výhod. Ale mám pocit, že spoustukrát se nesetkáme s někým, kdo tomu rozumí nebo kdo má pocit, že je to dobře. Že ta vysoká citlivost je často zaklasifikovaná že je to nějaká hysterie a hrozně úzkostný stav a že by s tím člověk měl něco dělat. A jo, je dobré se s tím naučit pracovat, ale má to strašně moc dobrých věcí, když se do toho člověk položí a přijme to.
Citlivost je totiž téma, kterému já se věnuju ve své praxi s klienty v rámci psychoterapeutických konzultací a taky na Instagramu @terapeutka_sara. Takže pokud chcete vědět víc o citlivosti jako takové, protože to u sebe nějak znáte a chcete si o tom s někým popovídat nebo pro sebe najít podporu, tak mi napište.
A pokud vás víc zajímá téma citlivosti za volantem, tak určitě směřujte dotazy, připomínky, prosby a nápady na Petra @vyjezdi.se