Podcast v autě – s klientkou Veronikou o motivaci strachem, stereotypech a že řídit zvládne přece každej

Veroniko, jaká jste byla řidička, než jsme spolu začaly jezdit?

Já myslím, že jsem nebyla řidička vůbec, a nebo hodně špatná. Asi by se to nazvalo jako sváteční a možná ani ne sváteční, prostě nebyla jsem řidička. Protože řidičák jsem udělala v osmnácti, ještě ve městě, kde vlastně nejsou žádné semafory, kruhové objezdy, jeden pruh všude, nejezdí tam žádné MHDčko. A když už jsem teda měla někam dojet, tak jsem jela většinou s někým a třeba jenom do vedlejší vesnice. Tím, že jsem se v osmnácti hned odstěhovala sem do Prahy, tak tady jsem nejezdila vůbec. Takže z toho sporadického ježdění aspoň do vedlejší vesnice to tak jako začalo postupně upadat. Až to nebylo pak ani sporadicky, pak už to nebylo vůbec a pak když už jsem teda jela, tak jenom s velkým sebezapřením a se smrtí v očích.

Jak jste se cítila, když jste právě teda jela, takhle svátečně?

Hrozně, hrozně, úplně nevím, jak bych to nazvala...

S takovým tím pocitem, že jste to přežila a stačilo?

Jo, přesně, přežila jsem a teď se z toho budu léčit další měsíc. Než mě zase někdo donutí někam jet a řekne mi a teď nás odvezeš nebo teď mě odvezeš někam.

Jak to vnímalo vaše okolí, že neřídíte?

No hrozně, že jo, protože prej řídí přece každej blbec. "Tak ježišmarja, máš řidičák od osmnácti, tak přeci co je na tom těžkýho." Takže pořád jsem byla tlačená do řízení. Skoro bych řekla, "je jedno jak jedeš, ale hlavně musíš řídit". Hlavně prostě musíš jezdit, protože vytrénuješ se jedině tím, že řídíš.

A je jedno, že máte smrt v očích...

Jo, protože tu smrt v očích odbourám prej tím, že budu jezdit. Budu jezdit a ideálně budu jezdit v náročných situacích. To byla taková ta klasika. Jakože to nevadí, že sis udělala řidičák támhle na vesnici. Přeci víš, jak fungujou semafory, víš, že na zelenou se jede, na červenou se stojí. Víš, že je kruhový objezd takhle dokola. Tak o co jako jde, že jo.

To se zdá, že nezafungovalo...

To ne, že se zdá, to nezafungovalo vůbec. A dopadlo to mým svátečním neřízením.

A co bylo to poslední, kdy jste si řekla tak teď, teď už na tom něco změním?

Jo, to je dobrá otázka. No určitě ve mně zanechalo negativní pocit to, že jsem si zaplatila nějaký kondičky tady v Praze. Ale nějak to nepadlo na úrodnou půdu, protože pan autoškolák mi řekl "hele, já to tady neznám, tak pojedem prostě, kde to znám." A tak jsme jeli někam do Podolí nebo prostě do Braníka, kde jsem zase dojela se smrtí v očích. Jakože zvládla jsem to, ale zvládla jsem to jenom s tím, že jsem věděla "dobrý, kdyby něco, má tam ty druhý pedály a zachrání to". Prostě spíš jel on sám než já.

Což pro vaší sebejistotu asi nebylo úplně pozbuzující.

Jasně. A poslední moment, že jsme jeli s manželem ke kamarádům na nějakou grillovačku tady za Prahu. Manžel mi pak říká "a zpátky to dojedeš ty". Já jsem si říkala, dobrý, tak můžu to zkusit. Oni bydlí taky za Prahou, to nic náročnýho. Jo, dobře, tak to nějak zkusíme. Postupem času na té grillovačce, samozřejmě já jsem ještě takový ten řidič, který si to potom neužije, protože furt přemýšlím, že jo, tak a teď budu řídit, teď už mi zbývá poslední hodina. Co by ještě mohlo být špatně? Mám dobrý boty? Prší? Neprší... A tak jsem sedla za volant, dojela jsem, ale bylo to strašný. Bylo to prostě strašný, protože jsem jenom jela. A nevěděla jsem vlastně co dělám. Myslím si, že i pro toho mého manžela to muselo být mnohem větší stres, protože už jsme se připojovali na nějaké rychlejší silnice. Pak mi říká, tady se jede třeba 70, tady nemůžeš jet prostě pomaleji, tady dokonce kolem tebe jezdí prostě 90, takže musíš jet, jak jedou oni, protože jinak je to nebezpečné. A když jsme dojeli, tak po těch 20 minutách, já jsem se vlastně doma úplně složila a rozbrečela. A říkala jsem, no tak to už nikdy v životě dělat nebudu. Protože já si neumím představit, že bych někdy takhle měla sednout do auta sama. No, tak jsem si říkala, tak asi nebudu řídit prostě nikdy v životě. Protože mi nepomohly v autoškole, kondičky nepomohly. A pak jsem se odhodlala a říkala jsem si že zkusím ještě vás.

Ještě si pamatuju, že jsme mluvili o tom, jaký názor na to měl váš manžel.

Jako nebyl proti, ale říkal něco jako "ježiš, to jsou zase stejně vyhozené peníze, to nikam nepovede, to už tady bylo tolikrát, že prostě si zkoušela tohle a tamto". On říkal, že jsem kondičky dělala proto, abych měla něco jakože v rukávu, čím můžu argumentovat ostatním. Že se snažím, ale vlastně pro něj a možná i pro to okolí jsem se vždycky snažila málo.

Prostě kondičky jsou fajn, že jako jezdíš, ale když pak nejezdíš po těch kondičkách sama, tak je to vlastně jako kdybys nejezdila vůbec...

A můžete za to vy. Jako, že tam vůbec není ta varianta, že to někdo nedělá natolik dobře, aby to zafungovalo a vy jste mohla jezdit sama.

No jasně, že za to můžu já, protože v jejich očích nebo v očích toho okolí jsem byla jakože "ty jsi dostala ty kondičky a teď vlastně jenom nechceš. Takže je to jako tvoje vina, že ty nechceš, že ty musíš být ten, kdo bude chtít. Oni už víc udělat nemůžou." Asi oni neměli ten správný přístup, který já jsem v tu chvilku potřebovala. Teprve až po jízdách s vámi jsem si říkala "jo, to je sranda, já bych ještě jela někam!"

Takže se zdá, že to nebyla vaše vina?

Asi ne.

Jak se na to dívá pan manžel teď?

Řekla bych, že je nadšený. Byl velmi skeptický, ale vlastně se hodně změnila ta situace, že když už jedeme na Moravu, protože já mám rodiče z Moravy, tak teď už je taková automatika, že manžel jakožto zdatnější řidič dojede ty náročnější trasy jako dálnice, ale vlastně na Moravě už jsem v pohodě a jezdím sama.

Takže vy sama řeknete "jo, já budu řídit."

Jo, není problém. Já to odřídím. Třeba on pojede cestu tam, abych si to já mohla trochu nakoukat a já pojedu zpátky, nebo to odjedu celé.

Jaký z toho máte pocit, že se to takhle změnilo?

Je to super, protože už jsou i situace, kdy jsem schopná, byť teda po těch okolních vesničkách, ale jsem schopná si děti naložit sama a někam se dopravit sama. A už ho vlastně vůbec nepotřebuju v tom autě. Byť je to samozřejmě trochu stres, ale je to super. A baví mě to.

Takže ze smrti v očích se stalo "baví mě to"? To je docela dobré, ne?

Jo! To je hodně dobré, podle mě!

Dá se nějak porovnat, jak jste se dřív cítila při tom, že jste měla řídit, a jak se cítíte teď?

No určitě. Tak předtím to bylo tak, že mě bylo fakt špatně, měla jsem prostě průjem a hrozný stres prostě. Projížděla jsem si v hlavě, kudy pojedu, co když tam něco bude, co budu dělat. A vlastně ta hlava jela naplno už třeba den, dva předtím, než jsem vůbec měla někam řídit.

Ale hodně se změnilo to, že teď vím, co dělám za tím volantem. Že předtím to bylo jako, musíš dojet, je jedno, jak dojedeš, hlavně teda dojeď, abys ukázala, že přece umíš řídit. A teď je to takové, že když se na to necítíš, tak prostě nejeď. A rozhodně mi není špatně, rozhodně pak jako nepláču celý zbytek dne. Takže pocit je to prostě skvělý.

O dalších "dobrých radách", stereotypech a o jejich překonání si poslechněte v celém díle