Podcast v autě – rozhovor s klientkou Annou

Potkávám se s mojí bývalou klientkou Annou, se kterou se krátce pobavíme o jejím řízení.

Jaká máte pocit, že jste byla řidička, než jsme spolu začali jezdit?

Moc jsem řidičkou v poslední době nebyla. Ještě kdysi dávno, když jsem řídila, tak myslím že jsem jezdila dobře. Myslím, že jsem byla vždycky zodpovědná řidička. Dokonce jsme jeli s kamarády do Itálie naším velkým autem pro 7 lidí. Takže tam jsem projela i ty malé italské uličky a tak. Ale spíš jsem byla dost nervózní, když jsem to měla půjčit někomu jinému, protože jsme se samozřejmě museli v řízení střídat. Všem nám bylo nějakých 18, 19, 20 let. A to jsem docela projela a zvládla, ale pak jsem si postavila blok v hlavě a od té doby jsem neřídila několik let. Tak vždycky jednou za rok, dvakrát možná.

Jak jste se cítila než jste měla řídit?

Dost nervózní. S tím pořád bojuji, když řídím po delší době a já se k tomu řízení nedostanu tak často. Zrovna včera jsem to zase jela po delší době. Včera jsem si říkala, že to je jak když jde člověk na nějakou zkoušku. Čemuž by se nejradši vždycky vyhnul. No ale na tu zkoušku jsem vždycky nakonec došla, tak do toho auta jsem taky došla. A pak už je to lepší a lepší, jako když už člověk jede.

Takže po jaké době se to zlepšuje?

Po první křižovatce se to zlepšuje a zlepšuje. Když dojedu do cílové destinace, zastavím, tak uff, dobrý. A když už jedu zpátky, tak je to už mnohem snazší.

Takže možná ta nervozita není z toho samotného řízení, ale z toho, jak o tom předtím přemýšlíte.

Jsou to ty myšlenky. Já mám vlastně největší strach ze sebe. A mám pocit, že udělám nějakou blbost. Prostě vždycky si zopakuju, jak mám pedály. Což je docela vtipný, když máte automat. Ale je to takovej můj zvyk.

Nás teda jednou naboural člověk, který si spletl pedály. Vím, že takové věci se prostě můžou stát. A furt čekám, že něco takového udělám. Takže čím déle jedu, tak tím víc zjišťuju, že jsem ještě něco takového neudělala...

… to znamená, že ty představy se nenaplňují.

Jo, ty hororové scénáře o tom, že jsem blázen, který udělá nějaký úplný nesmysl. Tak ty se nenaplňují. A většinou ani nikdo kolem mě neudělá úplný nesmysl. Nebo jsem na něj schopná adekvátně reagovat.

Takže dá se říct, že jste získala i to zjištění, že ne všichni vás chtějí ohrozit?

Jo, já si myslím, že úmyslně ohrozit chce málokdo. Přesto si myslím, že takoví blbci jsou. Ale myslím si, že spousta lidí dělá za tím volantem samozřejmě chyby. Můžou mít nestabilní prostředí v kabině, s dětmi a tak podobně. Můžou být pod vlivem nějakých emocí. Nikdy úplně nevíte, koho potkáte. Takže podle mě je potřeba být ve střehu. Čímž je to pro mě dost vyčerpávající.

Co nejzásadnějšího jste si odnesla z těch našich společných jízd?

Že nejsem magor. (smích)

Tak to je docela dobrý zjištění, ne? (smích)

Taky že jsem opatrná a zodpovědná. Což mi dává takový pocit vnitřního klidu. Že je v pořádku, že jsem spíše pomalejší, nechávám si větší rozestupy a tak. Že je zbytečné se tolik stresovat a někam se hnát, udělat všechno perfektně. Takový to “Prostě potřebuješ se někam dostat. Tak to udělej! Nacpi se tam!” a tak.

Když se na tohle vykašlu a příjmu, že chci být hlavně bezpečný řidič, tak je to v pohodě. A že to nemusí být takový stres, že když to zkouším a jdu do různých situací, tak jsou v pohodě. Mám pocit, že zvládnu téměř každou situaci. Asi jsme nenarazili na nic, kde bych si řekla “ne, teď vystupuju”, to nezvládnu, chyťte mi volant. Jsou situace, kdy třeba říkám “ježišmarja, ježišmarja, co mám dělat.” Ale většinou jste mě i v těch situacích tak trochu nechal. Nebo jste čekal, až je vhodná chvíle, kdy zasáhnout. A já jsem to mezi tím nějak vyřešila. Nebo jsem to měla už srovnaný a vlastně jsem se jen ujistila. Nemám pocit, že bych to nezvládla bez té pomoci.

Popravdě si nepamatuji na situaci, kde bylo nutné vám do řízení nějak zasáhnout...

A teď ne jako “zasáhnout”, to zní, že byste prostě jela do příkopu a nepřišlo by vám to divný. Tak to vůbec ne. Ale ani si popravdě nepamatuji na nějakou zásadní situaci, kde byste fakt nevěděla. Vzpomínáte si na situaci, kde to bylo nějak kritické?

Byla tam taková blbá křižovatka s tramvají a odbočením doleva. A byla tam tramvaj, která se pomalu rozjížděla ze zastávky. Pak si to nějak rozmyslela. Já jsem nevěděla, jestli mám jet nebo ne, protože jsem měla zelenou a pak ta zelená už skončila, když ta tramvaj zpomalovala a já bych se rozjela. A byla jsem na půl vyjetá do křižovatky: Tak jsem byla ve stresu, že jsem čumákem v té křižovatce, že bude mít zelenou někdo jiný a jestli mě nějak nenabourá nebo tak. Nemohla jsem moc jiného dělat, no, tak jste mi řekl, že si myslíte, že mě nenabouraj, že zase tak moc vyjetá do křižovatky nejsem. Že to je prostě situace, kdy člověk musí opravdu sledovat, co se děje a je lepší počkat.

A v klidu jste to projela skrz…

Jo, počkala jsem na další zelenou a pak jsem to v klidu projela. Pak tam jela další tramvaj, ale ta jela jako jasně a ta situace najednou byla mnohem přehlednější, mnohem jasnější, jestli můžu jet nebo ne. Takže to byl asi spíš takový docela náhodný moment, který se asi úplně běžně neděje.

No a pak jste mi jednou řekl, ať jedu podle značení. Tím jsem si všimla značky, které nevím jestli bych si všimla bez toho, protože prostě silnice byla rovně, ale najednou bylo značení pro auta, prostě šipka doprava. Takže jsem zahnula doprava. Jinak bych dál jela po tramvajových kolejích. Možná, já fakt nevím vlastně.

Takže se ta krizová situace dá shrnout tak, že se stalo něco nečekaného a nepříjemného. Vaše reakce byla, že jste přibrzdila, zastavila, počkala jste si, až to bude srozumitelné, a pak jste to dokončila?

Jo.

To je docela dobré, ne?

Jo.

Jakože kdyby takhle každý reagoval na krizové situace, tak si myslím, že by to bylo super.

Jsou chvíle asi, kdy by člověk měl asi spíš odjet, ale asi jich je míň. A pak třeba když jsem na dálnici, tak dlouho odhaduju, jak daleko jsou ta auta kolem mě. Možná je tím matu, že třeba dlouho blikám a nejedu tam, protože si nejsem jistá. Tak to si teď říkám, protože jsem viděla takovou situaci zvnějšku u auta vedle, kdy jsem si říkala, “proč nejede?” Takže mě to trochu stresovalo. Takže tímhle možná já stresuji někoho jiného. Ale není to asi vyležitě nebezpečné.

Přijde mi důležité, proč to děláte. Ve chvíli, kdy to děláte proto, že si nejste jistá, tím, jestli to připojení bude bezpečné a rozhodnete se to neudělat, tak mi to přijde lepší, než kdyby někdo byl chvíli zmatený a nevěděl, proč blikáte tak dlouho. Ale tím ho neohrožujete. Jenom to možná chvilku není srozumitelné. Tak mi to přijde důležité zmínit.

Co byste doporučila, nebo co byste jako vzkázala někomu, kdo tohle poslouchá a cítí se třeba tak, jako jste se cítila vy dříve?

Já jsem si říkala, že když člověk prostě nevěří sám v sebe, že tam ta schopnost někde je, tak na to nejvíc pomáhají expozice. Takže asi pomáhá se těm situacím vystavovat. Ale právě mi přijde super, že se tím člověk nemusí prostě prokousávat sám a utvrzovat se v té panice. Protože to je zase věc, která se může člověku stát, když řídí sám nebo s rodinou, že řídí s někým, kdo neví, jak toho člověka podpořit nebo uklidnit…

… čemu ho vlastně vystavit.

Třeba mě manžel dělá to, že když dojedeme, tak mi řekne “Jo, dobrý. Akorát, prosím tě, tady tohle by mohla být potenciální nebezpečná situace, tahle křižovatka je blbá, tam často dělají lidi chyby, tohle jsi  mohla udělat líp…” On chce, abych se v tom posouvala, abych byla lepší a lepší. Což je samozřejmě super, ale...

Pro mě je tam jistá míra únosnosti, kterou člověk zvládne vstřebat. A vlastně si potřebuje ujišťovat tu pozitivní zkušenost. A když místo té pozitivní zkušenosti dostane “mohlo se něco stát”, “jsou to nebezpečná místa, která teď jsi projela dobře, ale příště to bude horší” a tak. Tak se mu do té situace znovu fakt nechce.

Obzvlášť když je to ten debriefing nejenom těch negativních věcí, ale ještě těch “co by, kdyby”. A ty pozitivní?

To je samozřejmost přece. “Vždyť víš, že řídíš dobře, že jo?” Stejně jako se říká, že chlapi řeknou manželce u svatby, že jí milujou a berou si jí, tak proč by to měli ještě někdy opakovat? To je přece jasný.

Takže je jasné, že umím řídit. To přece všichni vědí. Teď je potřeba pracovat na tom zlepšování.

Takže lepší je vystavovat se tomu adekvátnímu...

Adekvátnímu stresu a upevňovat tu pozitivní zkušenost. To si myslím, že je určitě důležité a je dobré z toho odebírat ten stres, což mi právě s vámi šlo hrozně dobře.

A ještě se mi přijde, že do toho vždycky vnesete pohodu a já se přestanu bát a jsem v klidu. Jakmile jsem v klidu, tak prostě zvládnu ty situace řešit. Problém je prostě ta panika, problém je ta hlava, která říká “ty to nezvládneš vyřešit, ty uděláš nějakou blbost!”