Podcast v autě – jak se Štěpánce řídí půl roku od našich jízd?

Štěpánko, jaká jste byla řidička před našimi jízdami?

Byla jsem ustrašená. Myslím si, že jsem neřídila tak strašně, když jsem se nebála. Ale sednout si za volant a nebát se bylo něco, co se mi stávalo málo. A protože jsem se bála, tak jsem jezdila málo a nikdy jsem to úplně nepřekonala. Když nejezdíte dost často, tak si na to nezvyknete. Takže vždycky jsem se přestala bát, jela jsem nějakou jednu cestu, ten strach byl trošku menší a pak jsem dlouho neřídila a zase se zvětšil. A proto jsem vlastně moc neřídila a pak už vůbec.

Jak se projevoval ten strach z řízení?

Byla jsem předtím nervózní a řešila jsem, kudy se pojede, jak se pojede, ta místa, která by mohla být nepříjemná. Vyhýbala jsem se tomu, často se mi nechtělo. A nebo se mi třeba chtělo, ale pak jsem jela moc dlouho a jak jsem nebyla zvyklá, tak jsem na konci udělala nějakou hloupou chybu z únavy. Nepustila jsem člověka na přechodu, i když bylo jasný, že má přednost a pak jsem z toho měla výčitky svědomí.

Co bylo to poslední, co vás donutilo mi napsat?

Jednoduše to, že já jsem byla nemocná a chodila jsem o berlích a nějakou dobu jsem nemohla řídit. Nemohla jsem šlapat na spojku, takže jsem vlastně úplně přestala řídit, ale zároveň jsem přestala být i pohyblivá. Takže než jsem se někam dostala, tak to bylo buď náročné nebo pak už to ani nešlo. Dostat se někam tramvají, vlakem, prostě jakmile to bylo třeba dál než pět minut od zastávky, tak já už jsem tam nemohla dojet MHD. Takže jsme si pořídili auto s automatem, abych ho mohla řídit. Což jsem se stejně pořád bála. Pak jsem byla v trošku lepším fyzickém stavu a už se mi chtělo jet někam dál, kam bych se jinak nedostala. Tak jsem prostě musela začít řídit. A byla jsem ráda, že mám nějakou možnost pomoci, protože jinak by to asi byla celkem bolavá cesta.

Doslova… (smích)

Jo, doslova. (smích)

Jaká jste měla očekávání před naší první jízdou?

Docela vysoký! Já jsem vás sledovala na Instagramu a vím, že tam bylo pár lidí, kteří říkali, že se rozjezdili. Takže očekávání jsem měla vysoký, ale zároveň jsem se bála, že mě se to týkat nebude. Že já budu určitě ten člověk, u kterého se to zasekne, na kterého to nebude fungovat. 

Na začátku jsem si říkala, že to určitě nestihneme všechno, že se chci dostat na dálnici, že se prostě nerozjezdím. A po tý jízdě byly očekávání vlastně trochu menší. Protože jak jsem se bála, tak jsme jeli vlastně hodně krátkou trasu. A já jsem byla nervózní, spocená a říkala jsem si, že to není možný, že se takhle za pár týdnů rozjezdím tak, abych jela nějakou pořádnou trasu. Ale nakonec to tak vlastně bylo.

Na dálnici jsme se dostali, ale jenom krátce. Což nevadilo, protože už jsem byla rozjěžděná natolik, kolik jsem potřebovala. Díky tomu jsem začala jezdit hodně, protože jsem měla různý doktory, různá místa, kam jsem potřebovala jet. A nemohla jsem si vybrat, jestli pojedu tramvají nebo autem. Jako mohla jsem jet taxíkem, ale to stojí další peníze a navíc ani ty taxíky mi často nebyly úplně pohodlný. Tak jsem prostě musela, ale postupně.

Vzpomenete si na nějaké zásadní zlomové okamžiky během našich jízd? Kdy se něco změnilo?

Jo, jeden okamžik mám, a to když jsme jeli ke křižovatce a tam byla nějaká nejasná situace s autobusem. A já jsem ji měla vyřešit a nebylo to takové jednoduché řešení podle pravidel. Najednou se člověk musel rozhodnout, co bude dělat. Já jsem zpomalila a počkala jsem na té křižovatce, co se bude dít a pak jsem teprve jela dál.

A vy jste říkal: “to jste vlastně zareagovala dobře, neřítila jste se tam, počkala jste si, co z toho bude” a mě to v tu chvíli ujistilo, že to moje řešení situací je správné. Nemusím se řídit podle někoho jiného, ale svým vlastním pocitem, že když se něco děje, tak si nejdřív udělám představu té situace a pak to teprve začnu řešit.

Takže v tu chvíli jsem měla pocit, že ze mě ten dobrý řidič může být. Nebo aspoň průměrný řidič, takový, který někam dojede.

Takže jste zjistila, že to zaváhání vlastně bylo dobře?

Jo, určitě. Takový to potvrzení z vaší strany, že nad rámec těch pravidel to řeším správně. Že mi to v té hlavě funguje. Že nejsem úplný antitalent, že nedělám nějaké úplné nesmysly, nelogičnosti, ale přijdu na to, jak by se ta situace měla řešit. Možná ne vždycky na 100 %, ale prostě mě to ujistilo v tom, že si za tím rozhodnutím můžu stát a že kdyby se něco dělo a někdo vystoupil a začal na mě řvát, tak prostě se nerozpláču. A prostě řeknu, ale já jsem prostě dělala, co jsem mohla.

To znamená že víte proč to děláte…

Ano, takový to sebevědomí. To byla další věc, kterou jste mi řekl úplně na první hodině. Já jsem říkala, že se bojím odpovědnosti za sebe, za ostatní lidi, za spolujezdce. Vy jste tu mojí myšlenku nějak otočil a vlastně mi došlo, že je potřeba mít větší sebevědomí. Že s tou mírou zodpovědnosti já nic nemůžu udělat, že jí nesnížím. Ale to sebevědomí, to je v mé moci si ho budovat a dostat se k tomu, že to sebevědomí budu mít dostatečně vysoké na to, aby ta zodpovědnost pro mě byla zvládnutelná. Navíc jsem si uvědomila, jak často je ženám to sebevědomí sráženo dolů, jak je to nespravedlivý. Takže to bylo trošku i takový naštvání.

Jak vaše řízení auta vypadá teď?

Teď jezdím po Praze a dojedu si kam potřebuju. Postupně jsem to zvyšovala od desetiminutové cesty na půlhodinovou. Teď už zvládnu jet po Praze i delší cestu. Nedávno jsem jela i po Jižní spojce, což jsem se bála, protože to už bylo ve vyšší rychlosti. A já jsem se těch vyšších rychlostí od začátku bála. Ale udělala jsem si takový plán, že na ní najedu a když se mi to nebude líbit, tak můžu zase sjet tady, tady, tady. Což se nakonec nestalo, projela jsem ji celou a vlastně jsem z toho měla hrozně dobrý pocit.

Takže mě to začalo bavit to řízení, což je hrozně důležitý. Když jsme začínali jezdit, tak to mě ještě nebavilo. Protože to bylo pořád náročný a byla jsem z toho trošku frustrovaná. Ale teď už mě to baví. Pomalu směřuji k tomu, že si dojedu i někam dál. 

Teď jedu na měsíc autem na rehabilitaci a budu tam mít auto k dispozici. Takže si budu jezdit na výlety. Manžel za mnou bude jezdit vlakem a já ho budu vyzvedávat na nádraží.

Takže od “bojím se řídit, neřídím”, jste se posunula do “jedu na výlet a tam budu jezdit na další výlety”? To je docela dobrý, ne? (smích)

To je výborný! (smích)

Navíc já jsem z neřidičský rodiny, takže výlety autem vždycky znamenaly, že nás musel vzít někdo jiný. A oproti našim výletům vlakem, kdy se rodiče vždycky hádali, jestli nám ten vlak ujede nebo ujel nebo že jsme blbě přestoupili… to byly hrozně traumatické výlety v dětství. Tak mi to auto vždycky přišlo jako skvělý právě na tyhle výlety. Taky se jezdíme víc koupat a je to prostě fajn.

Takže je to ta svoboda?

Je to ta svoboda. A pro mě i v rámci Prahy je to svoboda pohybu v každodenním životě, protože jinak bych se nikam nedostala. Takhle si akorát zjistím, kde je místo pro invalidy na stání a můžu dojet skoro kam chci.

Co byste vzkázala někomu, kdo ještě váhá a říká si třeba “já budu ta první, který to nevyjde”?

Pro mě bylo důležitý, že jsme se rovnou domluvili na tom, že to tempo bude takový, jaký ho potřebuju. Takže jsem nebyla do ničeho nucena. Všechno to šlo podle mého tempa. To je hrozně důležité. Protože člověk často za volantem slyší od ostatních namixované dobré rady a úplný kraviny.

Myslím si, že největší přínos těch jízd s vámi bylo to, že tam byly jenom ty dobré rady. Já jsem mívala panické záchvaty za volantem. Takže se snadno mohlo stát, že mi někdo něco řekl, čímž spustil nějakou mou myšlenku a zašlo mi být špatně. Jenom kvůli tomu, že někdo řekl nějakou pitomost, kterou třeba ani tak nemyslel.

Takže si myslím, že tohle je hrozně důležité. Člověk si to s vámi nastaví fakt podle sebe a díky tomu, jak jsme se my dva na tom domluvili, tak já jsem pak na sebe taky netlačila.

Na začátku jsem si říkala “teď řeším že jezdím po Praze, jsem ráda že jedu 50 a nepotím se” a pak uvidíme, co bude dál. A i kdybych nejela po dálnici, tak se nic neděje. Hlavně, to bude řešit moje budoucí já, to nebudu řešit teď. Tím, jak z toho ten tlak odpadl, tak to šlo. Trvalo to půl roku, nebylo to hned. Což jsme si přesně na začátku říkali, že nemá smysl to tlačit. 

To si myslím, že lidem nejvíc může pomoct. Prostě tam nebudou ty blbé rady od nervózních řidičů, který řídí celý život a rozčiluje je to, potřebují jet za každou cenu rychle a dělají často i nebezpečný věci, aby nebrzdili provoz.

Takž být na sebe hodný.

Být na sebe hodný. Ono to je hrozně těžké, protože dneska na člověka tlačí všude všichni. A neřešit ty věci moc dopředu, ale jako jedno po druhém, po kouskách prostě. Ukrajovat.

Mně se taky samozřejmě ze začátku stalo, že jsem třeba jela půlhodinovou cestu k doktorovi. Tam a zpátky. A byla jsem nadšená, že jsem ji ujela. Druhý den nebo za týden jsem se necítila moc dobře a prostě jsem si řekla “dneska radši neřídím”. Požádala jsem manžela, aby mě tam hodil nebo jsem si vzala taxík.

A pak je taky asi dobré rozeznat, kdy se člověk bojí a kdy se mu jakoby nechce. Kdy je třeba to překonat a kdy ne. Občas překonat a občas ne. Prostě být na sebe hodný.

Takže si říct, že je v pořádku, když tam jsou nějaké výkyvy. Že to nemusí jít pořád nahoru. Dneska je prostě sněhová vánice, dneska nikam neřídím a je to v pořádku.

Přesně! A možná jsem to udělala i jednou schválně. Řekla jsem si, že si musím zažít tu situaci, že si prostě řeknu ne a dneska nejedu. Protože já mám třeba kamarády, kteří řídí už dlouho a dobře a prostě občas řeknou “hele, dneska nikam nejedu,

protože dneska se na to necítím nebo jsem se nevyspala nebo cokoliv”. A já to hodně respektuju, protože mi to přijde to těžký. Oni tím třeba můžou někomu zkomplikovat den nebo nějakou cestu, ale je to takové svobodné rozhodnutí. Takový to “neřídím za každou cenu”.

Netlačit na to a udělat si to podle sebe, tak jak cítím, že je to v pohodě…

Přesně. Myslím si, že to je důležité. Každý tu cestu má jinou a žádná univerzální pravidla na to asi nefungují.